Bělořit šedý. Drobný poutník z kamenitých svahů až do Afriky

Když v dubnu vyrazíte na procházku po opuštěné výsypce, pískovně nebo kamenité louce, můžete zahlédnout malého ptáka, který sedí vzpřímeně na kůlu nebo kameni a z výšky pozoruje okolí. Na první pohled nenápadný, v letu ho ale prozradí bílé "T" na ocase. To je bělořit šedý (Oenanthe oenanthe) – jeden z nejzajímavějších tažných pěvců, kteří každé jaro přilétají až z Afriky zpátky do Evropy.

Malý, ale výjimečný cestovatel

Bělořit šedý má typický vzpřímený postoj a působí trochu jako malý hlídač krajiny. Samec v jarním šatu má modrošedý hřbet, černý pruh přes oko a bělavé břicho s jemným oranžovým nádechem. Samice a mladí ptáci jsou méně kontrastní, spíše hnědaví. Nejlepším určovacím znakem je ocas: bílý po stranách, černý uprostřed, což při letu tvoří výrazné písmeno T.

Váží sotva třicet gramů, přesto dokáže urazit tisíce kilometrů. Na zimu odlétá z Evropy přes Středozemní moře a Saharu až do subsaharské Afriky. Některé populace z Aljašky přelétají celý Atlantik! Na tak malého ptáka je to výkon hodný obdivu.

V České republice hnízdí jen ojediněle a lokálně, hlavně tam, kde zůstala otevřená krajina s řídkou vegetací, například v bývalých dolech, pískovnách, na kamenitých svazích, horských loukách nebo suchých pastvinách. Takové prostředí mu vyhovuje víc než husté lesy nebo zemědělské lány.

Na hnízdění využívá štěrbiny ve skalách, pod kameny nebo staré nory. Do hnízda z mechu a trav klade 5–7 vajec, o která se stará obvykle samička. Mláďata se líhnou po dvou týdnech a brzy opouštějí hnízdo, i když rodiče je ještě nějaký čas krmí. Loví drobné brouky, pavouky, mravence nebo housenky, které vyhlíží z vyvýšeného místa. Když kořist zahlédne, bleskově se snese k zemi, chytí ji a znovu se vrací na své pozorovací stanoviště.

Signál zdravé krajiny

V minulosti byl bělořit v České republice běžnější, dnes z naší krajiny postupně mizí. Důvodem je zarůstání otevřených ploch křovinami, zánik pastvin i používání pesticidů, které hubí hmyz – jeho hlavní potravu. Odborníci ho proto považují za indikátorový druh – jeho přítomnost naznačuje, že krajina zůstává pestrá a živá.

V Česku je bělořit veden jako téměř ohrožený druh. Přesto se mu daří držet v některých oblastech, například v severních a západních Čechách, kde využívá opuštěné výsypky a pískovny, nebo v horských oblastech Krkonoš a Jeseníků.

Pomoci bělořitům znamená zachovávat otevřenou krajinu – pastviny, výsypky či kamenité stráně bez křovin. Každé jaro pak můžete mít šanci zahlédnout drobného poutníka, který překonal půl světa, aby se vrátil na stejné místo.