Břehule říční: Malý letec s velkým významem

Břehule říční (Riparia riparia) je nejmenším zástupcem vlaštovkovitých ptáků u nás. Přirozeným domovem břehulí byly dříve strmé písečné a hlinité břehy řek, které se po povodních samovolně obnovovaly. S postupnou regulací toků a zpevňováním břehů ale o svá hnízdiště přišly. A právě v tu chvíli začala příroda hledat novou cestu.

Našla ji v místech, která člověk dočasně opustil – v bývalých pískovnách, lomech a výsypkách, ponechaných přirozené obnově. Tam, kde se ještě nedávno těžilo uhlí či písek, dnes břehule opět hrabe své nory a vyvádí mláďata.

Břehule hnízdí v koloniích, často o desítkách i stovkách párů. Do svislých stěn vyhrabává tunely dlouhé až jeden metr, na jejichž konci vytváří hnízdní komůrku vystlanou jemnou trávou a pírky. Tyto stěny musí být písčité, sypké a dostatečně strmé, aby se nory nezřítily – přesně takové, jaké zůstávají po těžbě.

Přes léto lze břehule pozorovat, jak krouží vysoko nad hladinou nebo nad svahy, loví drobný hmyz a s neúnavnou přesností krmí svá mláďata. Na podzim pak odlétá zimovat do Afriky. Břehule říční je přísně chráněný druh, který citlivě reaguje na změny prostředí. Její přítomnost signalizuje, že krajina má pestrou strukturu a nabízí prostor i pro drobné druhy vázané na otevřená stanoviště.

Zároveň ale potřebuje klid – jakékoli narušení kolonie během hnízdění (např. těžba, sesuv, nebo nechtěné přiblížení lidí) může znamenat ztrátu mláďat. Proto se na mnoha místech osvědčil kompromisní přístup: část lomu se ponechá přírodě, část zůstává těžební, a druhy jako břehule tak mají dostatek prostoru.