Co znamená pojem “nová divočina”?
Pojem "nová divočina" zní celkem paradoxně: kde se v dnešní kulturní krajině bere nějaká divočina – natož nová? Přesto se jedná o poměrně přesně popsaný typ prostředí, který se v České republice i jinde v Evropě vyskytuje čím dál častěji.
Nová divočina představuje prostředí, které vzniká tam, kde člověk přestal intenzivně využívat krajinu, ať už zemědělsky, průmyslově, těžebně nebo z hlediska sídlišť či industriálních míst. Plocha je následně ponechána bez systematické údržby. Do popředí se dostanou spontánní přírodní procesy, především sukcese, tedy postupné samovolné osidlování území rostlinami a živočichy.
Důležitý je moment zlomu představuje to, že je dlouho hojně využívaná plocha (například důl, pole, továrna, železniční nádraží, vesnice) najednou opuštěná. Během několika let přebírá hlavní roli tráva, keře, pionýrské dřeviny a další druhy, které se dokážou uchytit v narušeném prostředí. Lidé mezitím místo často vnímají jako neurčité území, které nikomu nepatří, nikdo se o něj "oficiálně" nestará a kde není jasné, co se vlastně bude dít dál.
Jak nová divočina vypadá z biologického hlediska?
Nová divočina nebývá "učebnicově čistá" příroda. Obvykle se jedná o raná stádia sukcese, například byliny, různé trávy, křoviny a pionýrské stromy. V půdě bohaté na živiny se daří ruderálním druhům (rostlinám narušených stanovišť) a tzv. apofytům, tedy domácím druhům, které využily člověkem vytvořený substrát.
Někdy jsou tato společenstva druhově chudá, jindy překvapivě bohatá. Pro živočichy se často jedná o cenná útočiště. V nové divočině nacházejí prostor lišky, zajíci, množství pěvců a hmyzu.
Nová divočina ve městech
Právě ve městském prostředí je nová divočina nejviditelnější a zároveň nejvíc kontroverzní. Na periferiích velkých měst vznikají plochy, které nejsou parkem ani polem, nejsou vyasfaltované, ale ani hezky udržované.
Z ekologického hlediska mají tato území krajinotvorný, ekologický i hygienický význam. Zadržují prach, tlumí hluk, zlepšují lokální mikroklima, zachytávají vodu a poskytují zázemí ptákům, savcům i opylovačům. Zároveň ale nesou i stinné stránky, často se zde objevují černé skládky, provizorní přístřešky bezdomovců a místa mohou působit nebezpečně nebo zanedbaně.
Nová divočina, rekultivace a plánování krajiny
Zajímavé napětí vzniká tam, kde se nová divočina setkává s rekultivací a urbanistickými plány. Opuštěný důl nebo nákladové nádraží může nejdřív několik let zarůstat spontánně a v té době už na místě vznikne svébytný ekosystém a neoficiální rekreační prostor. Teprve po letech přichází rozhodnutí: zrekultivovat, zastavět, proměnit v park, nebo část nové divočiny ponechat?
Nová divočina může být cenným doplňkem kulturní krajiny, pokud se s ní pracuje citlivě – například se některé plochy ponechají spontánní sukcesi, jiné se přemění na parky, ale s respektem k tomu, co se tam už samo vytvořilo.
Zároveň ale platí, že ne každá nová divočina je automaticky pozitivní. Někde převažují invazní druhy, jinde může být tlak na využití území (bydlení, průmysl, infrastruktura) tak silný, že část těchto lokalit nevyhnutelně zmizí. Důležitá je proto debata o tom, kde má smysl divočinu chránit nebo integrovat do plánování, a kde ji naopak nahradí jiná funkce.
Co nám pojem "nová divočina" říká
"Nová divočina" je v jistém smyslu zrcadlo doby. Připomíná, že příroda se umí vrátit i tam, kde jsme ji předtím úplně vytlačili. Zároveň ale ukazuje, že vztah k této "neplánované" přírodě nemáme vyřešený. Část lidí ji vnímá jako problém a nepořádek, jiní v ní vidí šanci na pestřejší, živější a odolnější krajinu.
Možná nejdůležitější na pojmu nová divočina je právě to, že rozšiřuje naši představu o tom, kde může existovat příroda. Nejen v národních parcích či chráněných územích, ale i v opuštěném lomu za městem, na výsypce nebo mezi kolejemi bývalého nákladového nádraží. A zároveň nás nutí přemýšlet, jak s těmito "mezistavy" zacházet. Jestli je budeme vnímat jen jako provizorium před další výstavbou, nebo jako plnohodnotnou součást budoucí krajiny.
