Jak rekultivace pomáhá zadržovat vodu a snižovat teplotu krajiny?

Když v krajině chybí voda, chybí tam také život. Vegetace postupně mizí a zvířata odcházejí. Rekultivace bývá často představována jako oprava krajiny po těžbě nebo jiném zásahu rukou člověka. Skrývá však v sobě ještě jeden další rozměr. Představuje chytrý nástroj, který krajině pomáhá adaptovat se na sucho, přívalové deště a přehřívání území.

Pokud se rekultivace navrhne nedobře, netvoří jen hezčí prostředí. Dovede zlepšit vodní režim, obnovit život v půdě a vytvořit strukturu krajiny, která může fungovat jako přirozená přírodní klimatizace.

Stačí se podívat na to, co se děje v krajině, ve které zmizí vegetace, ztvrdne půda a voda najednou nemá kde zůstat a usadit se. Vliv na situaci má především velkoplošné hospodaření, zastavování travnatých ploch a rozšiřování silniční infrastruktury.

Z krajiny jsou postupně vytlačované zelené ostrovy, které pomáhaly zadržovat vlhkost. Degradovaná půda poté nefunguje jako "houba", ale spíše jako beton. Při dlouhém suchu se vysušuje do hloubky. Při přívalových deštích se voda naopak nestačí vsáknout, odtéká pryč a bere s sebou i živiny.

Proto potřebujeme krajinu znovu rozčlenit a vrátit jí schopnost vodu zpomalit, rozvést a udržet. A rekultivace pro tento problém překvapivě nabízí řešení. Prvním velkým tématem jsou vodní plochy.

Tam, kde po těžbě vzniknou jezera, tůně nebo mokřadní soustavy, krajina získá zásobárnu vody a současně prostor pro postupnou obnovu biodiverzity.

Voda v takových místech plní funkci stabilizátoru vodního režimu v okolí. Vytváří mikroklima, které je v teplých měsících znatelně příjemnější. Když se voda odpařuje z hladiny i z vlhké půdy, spotřebovává teplo z okolního prostředí. Tento proces představuje jeden z nejsilnějších přírodních mechanismů při ochlazování krajiny. Jednoduše řečeno, tam, kde je voda a vegetace, se krajina tolik nepřehřívá.

Druhé velké téma představuje rekultivační práce s půdou a její schopnost udržet vodu. Rekultivované plochy mohou být promyšlené tak, aby nabídly různé povrchy s místy, kde se voda při dešti přirozeně zadrží.

Pokud se do půdy vrátí organická složka a vznikne humus, zvýší se také schopnost vsakovat a ukládat vodu v profilu. Půda pak lépe zvládá i extrémnější počasí. V období sucha uvolňuje vodu pomaleji. V období intenzivních srážek je schopna část vody přijmout a zadržet.

K tomuto se přidává třetí téma: stromy a lesní porosty. Výsadba lesů na plochách poškozených člověkem může působit jako tradiční řešení, avšak účinek tohoto řešení je v kontextu klimatu velmi hodnotný. Stromy vytvářejí stín, snižují přímé přehřívání půdy a svými kořeny pomáhají zlepšovat strukturu zeminy. Les navíc vytváří vlastní mikroklima a zadržuje vlhkost vzduchu. Stromy zvyšují evapotranspiraci – tedy kombinovaný výpar z půdy a z listů – a tím přirozeně ochlazují okolí.

U rekultivací je však důležité o lesích nepřemýšlet jako o jednolité mase. Nejefektivnějším řešením je vytvářet pestrou mozaiku biotopů. Část území může tvořit les, část otevřené sukcesní plochy, část vlhké louky a část soustava vodních prvků. Různé typy prostředí totiž reagují na klima jinak a společně vytvářejí stabilnější celek.

Zatímco les pomáhá tvořit stín a dlouhodobější hydrologickou stabilitu, tůně a mokřady pomáhají rychle zadržovat srážky a ochlazovat krajinu v nejteplejších obdobích v roce.

Výsledkem je tak krajina, která zadržuje více vody, lépe zvládá přívalové srážky, pomaleji vysychá a tvoří příjemnější teplotní podmínky pro lidi i pro přírodu. V době klimatické nejistoty to znamená velikou a důležitou hodnotu.

A to je zároveň i hlavní poselství, které stojí za to zdůraznit. Voda a stromy v rekultivované krajině nepředstavují jen kulisu nebo dekoraci. Jedná se o funkční pilíře odolné krajiny. Kvalitně provedená rekultivace v takové krajině pak neobnovuje jen povrch. Obnovuje i schopnost území fungovat jako živý, stabilní a klimaticky odolný organismus.