Jaké jsou rozdíly mezi primární a sekundární sukcesí?
Pokud bychom chtěli rozlišit primární a sekundární sukcesi, musíme nejprve porozumět jejich odlišnostem, například způsobům, jakými se ekosystémy obnovují a vyvíjejí v čase. V obou případech se jedná o sled proměn druhového složení, půdy, koloběhu živin i vody a energetických toků.
Některé aspekty se ale liší. Primární sukcese začíná na místech, na kterých se předtím žádná souvislá vegetace nevyskytovala. Zároveň tam chybí vyvinutý půdní profil. Oproti tomu sekundární sukcese probíhá tam, kde vegetace byla smetena, ale zůstaly zde semenné banky, vegetativní propagule i půdní organická hmota. A tato startovní pozice obou druhů sukcesí určuje, co přichází jako první, jak rychle se střídají společenstva a jaké limity musí překonat první kolonisté.
Primární sukcese je typická pro čerstvě odhalené či vytvořené substráty. Může se jednat například o skalní podklad uvolněný ústupem ledovce, lávové proudy a popelové pokryvy po sopečných erupcích. Čerstvé písky a štěrky na náplavech nebo hřebenech dun či rozsáhlé navážky v posttěžební krajině.
Na těchto místech není hotová půda ani zásoba živin. Prvním úkolem přírody tak je vůbec vytvořit životaschopné mikroprostředí. Proto se zde nejdříve prosazují organismy, které jsou schopné snášet extrémy a stavět z nuly. Jedná se například o lišejníky a mechy na hladkých či popraskaných horninách a vytrvalé byliny a traviny na píscích a štěrcích. Časem se zde mohou objevit i dřeviny na členitějších sutích.
Důležitou roli zde hraje akumulace dusíku a organické hmoty. Jakmile se zásoba dusíku zlepší a vznikne tenká vrstva humusu, mohou se zde uchytit i vyšší a stinnotvorné druhy, které mění mikroklima, zadržují vlhkost a dále urychlují tvorbu půdy. Vegetace mění stanoviště a stanoviště tím otevírá prostor dalším druhům.
Sekundární sukcese začíná z jiného konce. Porost zde byl sice narušen nebo zničen, ale půdní profil, organická hmota a semenné banky zůstaly alespoň částečně zachované. Typickými spouštěči jsou například požáry, větrné a hmyzové kalamity, seče, opuštění polí nebo menší eroze.
Díky dědictví v půdě i okolní krajině nastupují rychleji krátkověké, rychle rostoucí druhy. Záhy je střídají vytrvalé byliny a pionýrské dřeviny. Jak se následně koruny zavírají a roste zastínění, mění se i prostor pro regeneraci dlouhověkých dřevin, které snášejí stín a rostou pomaleji. Ty postupně utvářejí pozdně sukcesní les.
Přestože bývá primární a sekundární sukcese často popisována odděleně, v reálné krajině může dojít i ke kombinaci obou. Primární vývoj na čerstvém substrátu rychle získává "sekundární" rysy, a to ve chvíli, kdy se vytvoří semenná banka a organická hmota. Sekundární vývoj může být zase přerušen tak silnou poruchou, že dojde k degradaci půdy a návratu k raným, "primárnějším" podmínkám.
Jednou z nejviditelnějších odlišností mezi primární a sekundární sukcesí je rychlost. Primární sukcese je pomalá, jelikož vytváří samotnou infrastrukturu života. Trvá roky až desetiletí, než se na sterilním podkladu přírody, se kterou pracuje, vytvoří půda s dostatkem dusíku a organiky pro nástup dřevin.
Zajímavým, avšak ne tak netypickým příkladem, jsou sopečné ostrovy. Na nich po explozích nejprve kolonizují povrch lišejníky a mechy. Teprve poté přicházejí byliny. S rostoucí půdou následně přijdou i dřeviny. Během poloviny století může ostrov pokrýt celá řada vegetačních typů, avšak lesní formace se uchytávají mnohem déle.
Oproti tomu sekundární sukcese využívá už připravenou půdu a zásoby diaspor. Proto se tak může už během několika let vytvořit hustá bylinná a keřová patra a v horizontu desetiletí lze hladce přejít k mladým dřevinným porostům.
Na posttěžebních územích či výsypkách se setkáváme s oběma režimy zároveň. Můžeme zde vidět primární sukcesi se všemi fázemi budování půdy, zatímco o pár metrů dál probíhá sekundární sukcese na místech, kde lidský zásah odkryl, avšak zcela nezničil půdní profil. Na místech s vodou bez ryb se mohou rychle usadit obojživelníci. Na místech s řídkou dřevinnou složkou se daří hmyzu.
Tato jemná zrnitost prostředí je pro spontánní sukcesi typická. A právě ona bývá důvodem, proč je tento postup v rámci biodiverzity hodnotnější než plošné a uhlazené technické rekultivace.
V obou případech je zároveň nejlepší respektovat přirozenou dynamiku dočasných změn v dané krajině, namísto snahy udržet si jednu "ideální" podobu krajiny provždy.
