Jejím rajónem jsou písčiny a mýtiny. Seznamte se, linduška

Původní stepní prostředí v České republice téměř vymizelo. Přesto u nás stále žije několik druhů, které jsou na tento typ krajiny vázané. Jedním z nich, který rozhodně stojí za zmínku, je linduška úhorní, latinsky Anthus campestris. Jedná se o drobného, ale nápadného ptáčka, který si našel náhradní domov v místech, kde by to málokdo očekával – na posttěžebních výsypkách a úhorech.

Stepní běžec

Linduška úhorní patří k největším zástupcům svého druhu. Na první pohled působí spíše nenápadným dojmem, avšak její krása spočívá i v tom, jak je díky ní schopna se přizpůsobit stepnímu prostředí. Má štíhlé tělo, dlouhý ocas a světlé, nápadně vysoké nohy, které jí umožňují pohybovat se po zemi skutečně rychle.

Barva jejího opeření je podobná jejímu ideálnímu prostředí. Pískově šedohnědý hřbet má pokrytý proužky, spodní část těla je světlá, skoro bílá. Nad okem má linduška úhorní typický světlý proužek.

Většinu svého života tráví na zemi. Rychle běhá a při vyrušení možným predátorem se raději skryje v terénu, než aby vzlétla.

Linduščina hnízdní sezóna začíná na jaře. Sameček nejprve vymezí teritorium, které sahá 100 až 200 metrů okolo místa, na kterém má vzniknout hnízdo. Samotné výstavby se pak ujme samička. Do mělké prohlubně v zemi donese stébla trávy, jemné kořínky a další "materiály", které v okolí najde. Pomocí nich vytvoří jednoduché hnízdo, které však plní svůj účel.

Linduška je hmyzožravec. Živí se především drobnějším hmyzem a dalšími bezobratlými, které hledá přímo na zemi nebo v nízké vegetaci. Jakmile se mláďata vylíhnou, o jejich krmení se starají oba rodiče. Malé lindušky rostou rychle a potřebují stálý přísun potravy, aby se dokázaly v krátké době osamostatnit.

Lindušky v ohrožení

V České republice je linduška úhorní považována za silně ohrožený druh. Její početnost se v posledních desetiletích viditelně snížila. V 70. letech bylo odhadováno okolo 100–200 hnízdících párů, o deset let později už sotva polovina. Dnes se uvádí, že žije pouze 30–60 párů v celé republice.

Současný výskyt je koncentrován především do oblasti Podkrušnohorské pánve. Zde lindušky našly vhodné prostředí pro život na čerstvých výsypkách po těžbě uhlí. Další lokality, na kterých se vyskytují, jsou suché části Polabí nebo vybrané oblasti jižní Moravy. Přesto to však nestačí a počty linduščí populace zůstávají nestabilní. Každý nový hnízdní pár je velmi důležitý pro zachování celého druhu.

V České republice je zajímavostí, že se linduška úhorní neváže na tradiční stepi, které prakticky vymizely. Našla si místo nich náhradu. Alternativu, která dokonale pokryje všechny její potřeby: uměle vzniklé plochy po těžbě. Výsypky a úhory, které sice na první pohled působí jako nehostinné prostředí, se mohou díky přirozeným procesům proměnit v cenné biotopy.

Důvod je jednoduchý. Taková místa oplývají nízkou vegetací, mají mozaikovou strukturu povrchu a nejsou zatížena pesticidy ani intenzivními zemědělskými zásahy. Díky tomu v nich linduška úhorní i další stepní druhy vidí ideální prostředí pro zabydlení.

Sukcese místo technické rekultivace

Zatímco dříve byla běžnou a jedinou praxí technická rekultivace – tedy lidmi zařízená přeměna posttěžebních území na pole, jezera, lesní plochy a podobně – v posledních letech se začíná prosazovat i přirozená sukcese. Ta předává otěže a hlavní slovo přírodě, která sama vytvoří prostředí podle svých vlastních pravidel. Výsledkem je větší druhová rozmanitost a vznik unikátních ekosystémů, které by jinak ani neměly šanci vzniknout.

Pro lindušku úhorní to znamená velkou výhodu. Bez spontánní sukcese by totiž ztratila své přirozené prostředí k životu. Naopak ponechání krajiny přirozenému vývoji pomáhá tomu, aby u nás tento drobný ptáček zvládl přežít.

Pokud dopřejeme posttěžebním územím – alespoň z části – šanci k přirozenému vývoji, můžeme na nich narazit nejen lindušku úhorní, ale i na desítky dalších druhů, které by jinak z české přírody zmizely.