Když baroko legitimizovalo demolice. Případ Duchcov a Most

Barokní umění na severu Čech se během minulého režimu stalo nečekaným nástrojem propagandy. Záchrana fresek a soch měla zakrýt fakt, že stát bourá celé historické budovy kvůli uhelné těžbě. A to i tam, kde se později ukázalo, že uhlí pod nimi téměř nebylo. Dva případy jsou pro tento paradox zvlášť výmluvné: Duchcov a Most.

Barokní klenoty jako nástroj propagandy

V 50. letech bylo na základě rozhodnutí československé vlády zbořeno několik významných barokních staveb. Jednou z nich byl také duchcovský špitál, který stál na trase plánované těžby. Odborníci, památkáři i ministerstvo kultury tehdy proti demolici vystupovali, ale jejich argumenty přehlušila stanoviska ministerstva energetiky a paliv a zájmy Severočeských hnědouhelných dolů.

Těžební podniky se měly finančně podílet alespoň na záchraně nejcennějších prvků stavby: dokumentaci, sejmutí a prezentaci umělecké výzdoby, především monumentální fresky Václava Vavřince Reinera. Stát poté investice do "záchrany" využil jako důkaz moderního, vědeckého a technologicky pokročilého přístupu k památkové péči.

Kulminací propagace bylo i vystavení části Reinerovy fresky na světové výstavě Expo 67 v Montrealu. V dobovém tisku se psalo, že fragment byl pojištěn na čtvrt milionu korun, což byla částka, která měla veřejnosti demonstrovat jeho hodnotu i úspěšnost socialistické péče o kulturní bohatství.

Přestože se státní propaganda chlubila ochranou uměleckých děl, kompletní reinstalace Reinerovy fresky trvala dlouhá léta. Teprve v roce 1983 se podařilo vytvořit podmínky pro její nové veřejné představení, a to díky tlaku městského národního výboru a odborníků, kteří prosadili realizaci specializovaného pavilonu.

Autorem stavby byl architekt Jan Sokol, který navrhl objekt na míru fresce i barokním sochám. Dobové články oslavovaly investici přesahující 10 milionů korun jako ukázkový příklad toho, jak socialistická společnost "pečuje o kulturní dědictví předků". Peníze poskytl těžební podnik Doly Julia Fučíka, který instalaci prezentoval jako součást rekultivačních aktivit v těžebních oblastech.

Demolice, které byly nakonec zbytečné

Ironie celého příběhu se naplno ukázala až později: ložiska uhlí, kvůli kterým byla barokní budova obětována, se nakonec ukázala jako menší a těžba v dané lokalitě nebyla ekonomicky rentabilní. Demolice tak nebyly pouze necitlivé, byly i neefektivní. Sokolův pavilon tak dnes stojí jako připomínka složitého dědictví severních Čech, kde se umění a architektura staly součástí politického tlaku i pokusů režimu zakrýt vlastní destruktivní rozhodování.