Lužické Partwitzer See láká turisty i milovníky rekreace

Když se dnes člověk podívá na tyrkysovou hladinu Partwitzer See v německé Lužici, jen těžko by ho napadlo, že se dříve jednalo o zbytkovou jámu po těžbě hnědého uhlí. Partwitzer See patří mezi ukázkové příkladů toho, jak Německo mění povrchové doly v rekreační jezerní krajinu. Zároveň však i ukazuje, jak technicky náročný a dlouhodobý proces rekultivace ve skutečnosti je.

Partwitzer See leží v Lužici mezi městy Senftenberg a Hoyerswerda, na hranici spolkových zemí Sasko a Braniborsko. Je součástí projektu Lausitzer Seenland, tedy lužické jezerní oblasti, ve které se bývalé povrchové doly postupně mění na soustavu propojených jezer. Konkrétně Partwitzer See vznikl zatopením zbytkové jámy po povrchovém dole Scado. Napouštění probíhalo především vodou z přítoku Schwarze Elster, a to zhruba mezi roky 2004 a 2015.

Aktuálně má jezero rozlohu okolo 11 km², maximální hloubku okolo 41 metrů a objem vody je odhadován na více než 130 milionů kubíků. Celá oblast je oficiálně vedena jako "Bergbaufolgelandschaft", tedy krajina vzniklá v důsledku těžby.

Z původní těžební infrastruktury zůstaly v krajině především svahy, navážky a reliéf dolu. Původní vesnice Scado, která se v této oblasti nacházela, byla už v 60. letech kvůli pokračující těžbě zcela zlikvidována. Její někdejší podoba je dnes známa jen díky mapám a historickým materiálům.

Současná podoba Partwitzer See je spojena především s rekreací a turismem. Na východním břehu u vesnice Klein Partwitz se nachází rekreační areál s kempem a jezdeckým centrem. V okolí jezera se dále nachází trasa pro cyklisty a bruslaře, která je dlouhá 21 kilometrů. Na několika místech se také rozvíjí nabídka vodních sportů, od plavání přes paddleboardy až po plachetnice či motorové čluny. Partwitzer See si v turistických textech vysloužil pověst "lužického Karibiku" – hlavně díky vodě, která hraje odstíny modré a tyrkysové.

Bez zásahu by však pH vody u Partwitzer See kleslo na hodnoty kolem 2,8, což by bylo neslučitelné s běžnými sladkovodními ekosystémy i s možností rekreačního využití. Z tohoto důvodu byla v roce 2016 spuštěna rozsáhlá chemická úprava vody. Na jezero pravidelně vyplouvá speciální loď, která několikrát denně rozpráší po hladině vápenec. V roce 2019 se díky těmto opatřením podařilo dosáhnout průměrného pH kolem 7,3, tedy neutrální hodnoty, která splňuje evropské požadavky na vody, kde se lidé mohou koupat.

Další výzvu však představuje stabilita svahů bývalého dolu. Břehy i přilehlé navážky tvoří materiál přesouvaný v době těžby. Ten má v různých hloubkách rozdílné fyzikální vlastnosti a je citlivý na změny hladiny podzemní vody. Část poloostrova Scado je dodnes z bezpečnostních důvodů nepřístupná a některé úseky břehu zůstávají uzavřené. Provozovatel pravidelně monitoruje svahy a v případě potřeby provádí další zásahy.

Proměna dolu v jezero trvá obecně desítky let, od ukončení těžby přes stabilizaci svahů a napouštění až po chemické ozdravování vody. Německé dokumenty k sanaci posttěžebních oblastí uvádějí, že od 90. let šly na rekultivace v nových spolkových zemích miliardy eur a že tento závazek bude pokračovat ještě mnoho desetiletí. 

Tento dvojí charakter – přírodní na pohled, technický v pozadí – je pro rekultivace v hnědouhelných pánevních oblastech typický. Ukazuje, že přeměna dolu v jezero může přinést novou rekreační hodnotu, přilákat turisty a pomoci regionu hledat novou identitu po skončení těžby.