Nejčastěji vysazované stromy a rostliny při rekultivaci

Rekultivace je proces obnovy krajiny narušené například těžbou, typicky povrchovými doly nebo pískovnami. Cílem je vrátit takovým místům vegetaci a ekologickou funkci, často výsadbou stromů a dalších rostlin. Jenže ne každá dřevina dokáže v extrémních podmínkách narušených půd prosperovat. Při plánování rekultivace odborníci pečlivě vybírají vhodné druhy stromů podle podmínek konkrétní lokality. Mají stromy ty správné vlastnosti na to se uchytit? Zlepší půdu?

Které druhy se tedy používají nejčastěji a proč právě ony?

Podle čeho se vybírají dřeviny pro rekultivaci

Volba stromů a rostlin záleží hlavně na podmínkách stanoviště. Na rekultivovaném území často chybí kvalitní půda. Může se jednat o písčité podloží bez živin, například po těžbě štěrkopísku, nebo naopak o jílovité výsypky s horším vsakováním vody (ty vznikají například po těžbě uhlí). Odborníci proto nejprve zkoumají, s jakými omezeními místo bojuje – zda je zde přílišné sucho, chudá půda, eroze... a snaží se navrhnout vhodná opatření a druhovou skladbu.

Obecně jsou preferovány odolné, tzv. pionýrské druhy, které snesou drsné podmínky a pomohou připravit půdu pro další generace lesních dřevin. Důležité jsou také místní původní druhy, které se v dané oblasti přirozeně vyskytují. Ty mívají největší šanci na úspěch a podporují lokální biodiverzitu.

Výběr vhodných dřevin je ovlivněný i cílem rekultivace. Někdy se místa obnovují jako lesy, jindy jako louky či mokřady. V lesnické rekultivaci se volí stromy tvořící budoucí porost. Často se jedná o kombinaci listnatých stromů a jehličnanů. Důležitým kritériem je zde také vitalita sazenic: druhy, které rychle rostou a mají menší šanci na uhynutí, jsou ceněné.

I dřevin bývá vítaná i schopnost vytvářet organickou vrstvu půdy spadem listí či jehličí, protože tím do budoucna zlepšují kvalitu půdy. Na velmi chudých půdách se někdy přidává i tenká vrstva ornice nebo kompostu, která zlepší podmínky pro start. Je potřeba ji však aplikovat s mírou, aby nezničila charakter daného stanoviště.

Nejčastěji vysazované stromy a rostliny při rekultivaci

Borovice lesní (Pinus sylvestris)

Borovice lesní představuje nejoblíbenější jehličnan, který přežije i v "extrémních" podmínkách. Borovice dobře roste na suchých, chudých, písčitých půdách, kde by jiné dřeviny nepřežily. Proto se při rekultivacích pískoven často sází právě borovice, často v pravidelných řadách.

Výhodou je rychlý růst v prvních letech a nenáročnost. Nevýhodu představuje, že v monokultuře časem strádá a přibližně po 20 letech se růst zpomalí kvůli vyčerpání živin. Jednolité borové lesíky mají zároveň velmi nízkou biologickou hodnotu. Dnes se proto doporučuje nevysazovat borovice plošně všude, ale kombinovat je s jinými druhy a ponechat na území i otevřená prostranství.

Dub (zejména dub letní, Quercus robur)

Tento listnatý strom se prokázal jako velmi úspěšný na výsypkách po těžbě uhlí. Duby mají hlubší kořeny a dokážou se dostat k vláze, navíc jejich opadané listí obohacuje půdu humusem. Dub je v rámci rekultivace na některých územích jednou z nejúspěšnějších dřevin: sazenice rostou dobře a tolik nehynou. Duby tak patří k preferovaným druhům pro lesnické rekultivace například i v severních Čechách.

Habr obecný (Carpinus betulus)

Tento strom je vhodný na výsypky. Habr je odolný vůči suchu i mrazu a roste poměrně rychle. Navíc tvoří husté kořeny, které mohou pomoci zpevňovat půdu svahů. Hodí se tedy na svahovité výsypky i na plošiny.

Lípa srdčitá (Tilia cordata)

Lípa dobře snáší různé půdy, dobře se jí tak daří i v rámci rekultivací. Lipové listí každoročně obohacuje půdu o živiny. Lípy jsou zároveň poměrně odolné proti suchu, pokud už zakoření. Výhodou lípy je i krajinářská hodnota, kdy časem poskytne návštěvníkům či zvířatům stín a pro včely své květy.

Bříza bělokorá (Betula pendula)

Jedná se o průkopnický strom, který se často ani nemusí sázet. Břízy se totiž na opuštěná místa často samy dostanou. Na výsypkách i v opuštěných pískovnách mnohdy vyrostou spontánně a rychle, a to i v chudé půdě. Tyto stromy mají rády světlo a snesou i sucho, takže pomáhají rychle zazelenit krajinu. Nevýhodou je kratší životnost a to, že na velmi extrémních místech zůstávají zakrslejší. Nicméně břízy pomáhají krásně strukturovat krajinu, a i osamělé břízy na ploše rozčlení prostor a vytvoří útočiště pro další organismy. Podobně se chovají i vrby (například vrba jíva, Salix caprea), které se samy šíří na vlhčích místech a obohacují druhovou pestrost.

Další pionýrské dřeviny a rostliny

Na některých rekultivacích se uplatní i osika (Populus tremula), topoly či jeřáby (jeřáb břek), které rychle rostou. V částech s mokřady mohou být vysazeny olše (Alnus), ty zpevní břehy nových vodních ploch a obohatí půdu dusíkem. Z keřů se často objevuje dřišťál obecný nebo divoké ovocné keře (trnka, šípek), které přispívají k ekologické stabilitě a zároveň jejich plody mohou sloužit i jako potrava pro ptáky.

Ne všechny zkoušené druhy jsou však úspěšné na všech místech. Výběr dřevin musí pokaždé současně respektovat přirozené nároky krajiny. Dříve převládal přístup technické rekultivace, kdy se plochy rychle upravily těžkou technikou a často osázely jedním druhem stromu, typicky borovicí v pískovnách, nebo smrkem či borovicí na výsypkách. Krátkodobě díky tomu sice plocha zezelenala, ale z ekologického hlediska to nebylo ideální. Monokultura borovice například neposkytne dost úkrytů a potravy pro různé vítané živočichy a biodiverzita klesá. Jednolité porosty jsou navíc náchylnější k škůdcům a chorobám. Nejcennější druhy rostlin a živočichů často potřebují mozaiku různých stanovišť, tedy otevřená místa, keře, stromy i tůňky.

Moderní přístup k rekultivaci proto uplatňuje přírodě blízkou obnovu. To znamená kombinovat cílenou výsadbu odolných dřevin s přirozenou sukcesí. Nechat přírodu, ať si osídlí část území sama. Na takových plochách pak spontánně vyrostou traviny, byliny a keře, které vytvoří pestrou mozaiku, aniž by ohrozily unikátní druhy vázané na holý písek. Klíčem je rovnováha – vysadit stromy tam, kde to dává smysl, ale jiné části ponechat přirozenému vývoji.

Díky tomu mohou vedle sebe existovat mladé lesíky z dubů, habrů či borovic a zároveň otevřené plochy s keři a trávou. Taková krajina je nejen ekologicky hodnotnější, ale i esteticky pestřejší a odolnější do budoucna. Úspěšná rekultivace tedy často kombinuje výsadbu vhodných rostlin s respektem k přirozené obnově okolní přírody. Tento přístup se v praxi osvědčuje a dává naději, že i krajina poznamenaná těžbou může znovu rozkvést v celé své kráse.