Od Gobieta k Schülerovi. Příběh hutě u jámy Karolina
Když se roku 1869 belgický podnikatel Eustach Josef Gobiet rozhodl vybudovat válcovnu jemných plechů a tyčoviny v bezprostřední blízkosti jámy Karolina, nešlo o náhodu, ale o kalkul. Ostravsko tehdy zažívalo zlatou éru uhelné horečky a Gobiet patřil mezi ty, kteří v uhlí viděli víc než surovinu. Z Düsseldorfu si přivedl své bratry i kapitál a s odvahou typickou pro gründerské časy plánoval komplex, který by spojil výrobu železa s vlastními uhelnými zdroji.
Jenže v roce 1873 přišla krize, která smetla řadu průmyslových plánů. Firma Gebrüder Gobiet & Co. skončila v konkurzu. Z jejího majetku zůstala jediná cenná část – právě válcovna u Karoliny, kterou v dražbě získal opavský bankéř Otto Schüler, tehdy největší Gobietův věřitel. Od té chvíle se závod začal označovat jeho jménem.
V nepříznivých letech 70. století hodnota hutě prudce klesala, dokud ji roku 1881 nekoupilo Vítkovické horní a hutní těžířstvo. Nový ředitel Paul Kupelwieser v tom viděl příležitost – spojit uhelné doly, železárny i dopravu do jedné průmyslové soustavy, která by dokázala využít každý kus vytěženého uhlí.
Podle této koncepce byla Schülerova válcovna roku 1883 přestavěna na pudlovnu – provoz, kde se surové železo zkujňuje v pecích vytápěných koksovým uhlím. Těsná blízkost dolu Karolina zaručovala levný a stálý přísun paliva. V jejím čele stanul technik Gottfried Pietzka, autor patentu na otočné pudlovací pece. Roku 1914 se však i zdejší pece podřídily válečné mašinérii. Pudlování ustalo a závod přešel na výrobu munice. Po válce už provoz nikdy plně neožil.
Růst hutí a důlních jam proměnil i okolní krajinu. V 70. letech 19. století začaly v ulicích Vysokopecní a Žofinské vznikat první soukromé domky, které měly ubytovat dělníky z nových provozů. Půda pod nimi však nebyla pevná – tvořily ji říční naplaveniny a poddolovaná vrstva uhlí. Domy se začaly propadat, stěny praskaly a Vítkovické těžířstvo nakonec na přelomu století zahájilo vykupování a bourání domů. Karolina se tak stala symbolem ostravského paradoxu: město rostlo z uhlí, které ho zároveň pomalu požíralo.