Ohniváček černočárný jako ukazatel zdravé krajiny

Ohniváček černočárný (Lycaena dispar) je jedním z nejpůsobivějších denních motýlů našich mokřad a údolních oblastí podél vodních toků. Pozorovatele na první pohled jistě zaujme oranžovými křídly s tmavým lemováním. Tento vzor je výraznější u samců než u samic. V rozpětí křídel ohniváček dosahuje zhruba 35–45 mm, tedy více než podobný, ale běžnější ohniváček černokřídlý (Lycaena phlaeas).

Spodní stranu křídel má ohniváček černočárný šedavě okrovou, s černými tečkami a oranžovým pruhem při okraji. Díky těmto poznávacím znakům lze tento druh v terénu spolehlivě rozeznat.

Domovem ohniváčka černočárného jsou především slunné, teplé a vlhké biotopy. Tedy rozvolněné břehy rybníků a tůní, příkopy s trvale vysokou hladinou, okraje rákosin, vlhké louky a zaplavovaná pole. Důležité pro tohoto motýla je, aby měl k dispozici hostitelské rostliny pro housenky a dostatek nektaru pro dospělé.

Housenky se vyvíjejí na šťovících, zejména na těch vázaných na vodu a vlhko, jako je například šťovík vodní, šťovík kadeřavý nebo šťovík tupolistý na trvale podmáčených místech. Dospělí ohniváčci rádi sají z květů jetelu, chrp, vrbovek a dalších bylinek lučních porostů. Výběr nektaru je poměrně široký. Prioritou je však prosluněná mozaika květů po co nejdelší část léta.

Ve střední Evropě má ohniváček černočárný obvykle dvě generace za rok. První se líhne od konce května do června, druhá vrcholí v červenci a srpnu. Při teplém podzimu může dolet přetrvat i do září. Mladá housenky zimuje u hostitelských rostlin, často ve vrstvě spadaného listí nebo v přízemní vegetaci. Tam přečká mrazy a brzy zjara opět začne žrát.

Kuklí se nízko v porostu, na stoncích či na spodní straně listů. Celý její životní cyklus je těsně svázán s vodním režimem stanoviště. Trvale vyšší vodní hladina podzemní vody udržuje šťovíky svěží a šťavnaté. Naopak dlouhodobé vysychání porosty hostitelských rostlin degraduje.

V terénu je ohniváček černočárný nejčastěji zaměňován s ohniváčkem černokřídlým. Je zde však několik rozdílů. Ohniváček černočárný je větší, samec má horní stranu křídel čistě oranžovou s tmavým lemem a nemá na nich velké tmavé skvrny. Samice bývá tmavší a má na sobě zřetelnější kresbu. Ohniváček černokřídlý působí tmavším dojmem. 

Největší hrozbou pro ohniváčka černočárného je odvodňování mokřadů a dalších míst a intenzivní hnojení. Negativně na něj působí také zarybňování a čistící úpravy okrajů rybníků a tůní, které odstraňují hostitelské rostliny a byliny s nektarem.

Praktická ochrana ohniváčka černočárného je přitom dobře uchopitelná. Na lokalitách, které jsou pro něj vhodné, se osvědčuje udržovat vyšší hladinu vody a zabraňovat rychlému odvodnění. Zároveň je vhodné zde ponechat rostliny, které slouží jako útočiště a zdroj potravy.

V krajině ohniváčkovi pomáhá také mít síť navzájem dosažitelných míst, tedy jednotlivé tůně, příkopy a vlhké louky do vzdálenosti několika set metrů, mezi kterými může druh přelétávat.