Posttěžební krajina jako nový začátek

Pod pojmem "posttěžební krajina" si možná na první pohled představíte pusté místo, které po ukončení těžby ztratilo veškerou svou hodnotu. Obrovské výsypky, odkryté svahy, skalní stěny nebo jámy vyhloubené do krajiny připomínají spíš měsíční povrch než místo, kde by jednou mohl stát zelený les. Na první pohled působí taková místa zkrátka opuštěně a nehostinně. Ve skutečnosti ale právě zde často dochází k jedinečným proměnám.

Co to je posttěžební krajina?

Posttěžební krajina je území, které prošlo povrchovou nebo hlubinnou těžbou nerostných surovin, ať už uhlí, písku, štěrku, nebo kamene. V České republice se s takovými místy nejčastěji setkáváme v severních Čechách (například na Mostecku) a na Ostravsku. Po ukončení těžby často přichází otázka, co bude s takovými územími dál.

Postěžební krajina si s sebou nese stopy po těžbě, nejen ve změnách terénu, ale také ve složení půdy, vody či vegetace. Změny, které proběhly během těžby, jsou hluboké a mnohdy nevratné. Přesto (nebo právě proto) se zde naskýtá příležitost území přetvořit.

Po těžbě se nabízí několik možností, jak s krajinou naložit. Někdy se území přetváří pro rekreační účely, vznikají zde cyklostezky, naučné stezky nebo jezera. Jinde padne rozhodnutí na zemědělské využití nebo například výsadbu lesů.

V České republice existují desítky takových příkladů: mezi nejznámější patří jezera Most, Medard nebo Milada, která vznikla zatopením bývalých uhelných lomů. 

Technická rekultivace vs. přirozená obnova

Při obnově posttěžebních krajin se dlouhodobě uplatňuje tzv. technická rekultivace. Ta zahrnuje modelování terénu, navezení nových půdních vrstev, výsadbu vegetace a stabilizaci svahů. Cílem je rychlé znovuoživení krajiny tak, aby mohla být využitelná i pro člověka. Tento přístup je ale finančně i ekologicky celkem náročný a snaha o to vytvořit umělou krajinu často končí tím, že má velmi omezenou biodiverzitu.

Alternativou je přirozená sukcese, tedy proces, kdy člověk do krajiny zasahuje pouze minimálně a prostor k samovolnému vývoji dostává příroda. Vytěžené lomy, v jejichž rámci člověk nezasahoval, se postupně stávají útočištěm pro vzácné druhy hmyzu, obojživelníků a rostlin. Na rozdíl od uměle upravené krajiny zde totiž nenajdete chemická hnojiva ani další lidské zásahy.

V době klimatické změny, ztráty biodiverzity a nedostatku vody mohou být právě tato území jedním ze způsobů, jak zvýšit odolnost krajiny a přispět k jejímu uzdravení.

Zatímco příroda si tedy dovede s přeměnou poradit sama, konkrétní lidské plány na nové využití těchto území často chybí. Výjimkou je například projekt Green Mine na Mostecku, který ukazuje možnosti, jak krajinu po těžbě zapojit do širšího hospodářského a energetického kontextu.

U mnoha dalších lokalit však zatím není jasné, jakou roli by měly v budoucnu sehrát. To otevírá otázku, zda by posttěžební území měla zůstat především prostorem pro spontánní obnovu přírody, nebo zda by měla být aktivně zapojována do rozvojových plánů regionů.