Pozdně sukcesní druhy stromů

Pionýrské dřeviny zvládají podmínky, ve kterých by většina stromů neuspěla. Pionýři totiž postupně mění prostředí tak, že se na místě může uchytit další "forma" lesa, tzv. pozdně sukcesní druhy. Jsou náročnější, rostou pomaleji, ale z dlouhodobého hlediska tvoří stabilnější a trvalejší strukturu v rámci lesa. 

Pozdně sukcesní druhy jsou stromy, které se obvykle prosazují až ve chvíli, kdy je stanoviště stabilnější. Zatímco pionýři často milují světlo a otevřený prostor, mnohé pozdně sukcesní druhy mohou růst i v polostínu.

Nejdůležitější je změna, kterou pionýrské dřeviny na ploše postupně vytvoří. Jakmile první porost doroste do výšky a vytvoří tím stín, zmírní se teplotní výkyvy a půda začne déle držet vlhkost. Spadané listí a větvičky se rozkládají a postupně vzniká hlubší organický horizont, tedy vrstva, která už se začíná podobat "skutečné" půdě. Zároveň s tím se rozvíjí i půdní život, tedy například mikroorganismy a houby. Ty jsou pro mnohé stromy podstatné. V tomto okamžiku se podmínky stávají ideální i pro uchycení pozdně sukcesních dřevin.

Které pozdně sukcesní druhy se objevují nejčastěji?

Na výsypkách a dalších sukcesních plochách se mezi pozdně sukcesní druhy často řadí zejména smrk ztepilý (Picea abies), který se dokáže uchytit i v polostínu. V některých regionech se dokáže šířit i přirozeně, zvlášť pokud je v okolí zdroj semen. Jeho výhodou je schopnost růst ve stínu pionýrů a postupně obsazovat spodní patro porostu.

Dále buk lesní (Fagus sylvatica), což je typická pozdně sukcesní dřevina, která dobře snáší zastínění v mládí. Buk se zároveň podílí na tvorbě stabilního lesního prostředí a v dospělosti dokáže vytvářet velmi kompaktní, "klimaticky vyrovnané" porosty.

Dalším je dub letní (Quercus robur), který patří mezi druhy, které se často uchycují tam, kde je k dispozici více světla a mozaika prostředí. Dub je dlouhověký a z hlediska biodiverzity mimořádně cenný – nese na sobě velké množství hmyzu a vytváří prostředí pro řadu dalších organismů.

Borovice lesní (Pinus sylvestris) představuje lehce "přechodový" druh. Často se objevuje na sušších, písčitých či chudších stanovištích a dokáže prosperovat i tam, kde by buk nebo dub zatím neměly dobré podmínky. Na některých výsypkách může borovice nastupovat relativně brzy, jinde se uplatní až po částečné stabilizaci půdy.

Je však důležité dodat, že konkrétní skladba pozdně sukcesních druhů vždy závisí na lokalitě, regionálním klimatu, dostupnosti semen v okolí i na tom, jak rychle se půda vyvíjí.

Co se děje, když pozdně sukcesní druhy začnou přebírat roli?

Jakmile se pozdně sukcesní druhy uchytí, často rostou pod ochranou pionýrů. Postupně se však jejich role mění. Pozdní dřeviny mohou dorůstat do výšky, zahušťovat porost a v některých částech vytlačovat pionýry. Pionýrské stromy pak mohou odumírat a uvolňovat prostor.

Z krajiny, která byla před pár lety holá, se tak stává lesní porost s více patry, stabilnějším mikroklimatem a s vyšší schopností zadržovat vodu. Současně se mění i živočišná složka, ubývá druhů otevřené krajiny a přibývají druhy vázané na les, křoviny a okraje.

Zároveň je však dobré nezapomínat, že raná sukcesní stádia mají často vysokou biodiverzitu a ekologickou hodnotu samy o sobě. Cílem tedy nemusí být všude co nejrychleji vytvořit "uzavřený les". Smysluplnější bývá mozaika: část území ponechat otevřenější, část nechat dozrávat, část podpořit výsadbou.