Rekultivace, nebo příroda? Výsypky jako nečekaný domov obojživelníků
Opuštěné výsypky a lomy si většina lidí spojuje s jizvami v krajině. Z pohledu biologie však mohou představovat překvapivě cenná území, často srovnatelná se zvláště chráněnými lokalitami. Právě zde totiž nacházejí útočiště druhy, které z běžné zemědělské či lesní krajiny mizí. Typickým příkladem jsou obojživelníci.
Na první pohled působí výsypka nehostinně. Ve skutečnosti zde však vzniká členitý terén s množstvím drobných jezírek, tůní a kaluží. Vyvýšené části mají charakter suché stepi, sníženiny zadržují vodu a vytvářejí pestrou mozaiku prostředí.
Pro obojživelníky jsou klíčové především menší vodní plochy bez ryb, různá hloubka i vzdálenost jednotlivých tůní a otevřený terén kombinující suchá a vlhká místa. Právě tato rozmanitost, která na technicky upravené krajině často chybí, umožňuje existenci širokého spektra druhů.
Technická rekultivace většinou znamená zarovnání a odvodnění povrchu. Místo členitého prostředí vzniká jednolitá plocha s několika většími nádržemi. Zavážení povrchu ornicí urychluje zarůstání dřevinami a vytlačuje druhy přizpůsobené chudým půdám. Tím se ztrácí právě ta rozmanitost, která je pro obojživelníky zásadní.
Proč jsou obojživelníci tak citliví
Obojživelníci potřebují během života jak vodní, tak suchozemské prostředí a obě musí být vzájemně propojená. Larvy se vyvíjejí ve vodě, dospělci žijí převážně na souši, ale k rozmnožování se do vody pravidelně vracejí. Zároveň jsou poměrně málo pohybliví a špatně překonávají bariéry v krajině. Kvalitní prostředí pro obojživelníky obvykle znamená kvalitní prostředí i pro další organismy. Obojživelníci tak fungují jako bioindikátory, tedy ukazatelé ekologického stavu území.
V České republice žije jednaadvacet druhů obojživelníků a všechny jsou uvedeny v Červeném seznamu ohrožených druhů. Devatenáct z nich je zároveň zákonem zvláště chráněno. Přesto jejich počty dlouhodobě klesají. Důvodem je zejména ztráta vhodných biotopů, nadměrná rybí obsádka v nádržích, změny vodního režimu, fragmentace krajiny a doprava, toxické látky a také nevhodně provedené rekultivace.
Ochrana obojživelníků proto zahrnuje nejen vyhlašování chráněných území, ale i praktická opatření, například budování tůní, úpravy vodních ploch nebo jarní transfery žab přes silnice. Příkladem významné lokality je Kopistská výsypka mezi Mostem a Litvínovem, která je chráněna jako evropsky významná lokalita. Předmětem ochrany je zde mimo jiné kuňka obecná a čolek velký. Výzkumy ukazují, že nerekultivované části výsypek hostí často více druhů než okolní intenzivně využívaná krajina.
Nejvzácnější žába ropucha krátkonohá
Jedním z nejohroženějších druhů je ropucha krátkonohá. Tato žába preferuje narušovaná stanoviště s holou nebo jen řídce zarostlou půdou. Patří mezi pionýrské druhy, které osidlují nově vzniklé plochy například po těžbě.
Problém je, že taková stanoviště z krajiny rychle mizí. Technická rekultivace často znamená navezení ornice a výsadbu dřevin. Tím zmizí otevřené plochy i drobné mělké tůně, které ropucha potřebuje k rozmnožování.
Jakmile vodní nádrže zarostou vegetací nebo se zarybní, druh z lokality postupně vymizí. Dnes se ropucha krátkonohá vyskytuje například na některých polích a v těžebních prostorech, jako jsou pískovny, lomy a výsypky.
Místo pro člověka i přírodu
Diverzita obojživelníků na výsypkách se v čase přirozeně mění. Vodní plochy postupně zarůstají a některé druhy ustupují. I zde je proto někdy potřeba cílený zásah, například odbahnění tůní nebo odstranění rákosin, aby se zachovala vhodná stanoviště.
Ochrana přírody obecně neodmítá rekultivace jako takové. Je však žádoucí, aby část bývalých těžebních území, přibližně pětina plochy, zůstala ponechána spontánnímu vývoji.
Výsypky tak mohou být víc než jen připomínkou těžby. Mohou se stát prostorem nové, pestré krajiny a útočištěm pro druhy, které by jinak z naší přírody postupně zmizely.