Pojem "nová divočina" zní celkem paradoxně: kde se v dnešní kulturní krajině bere nějaká divočina – natož nová? Přesto se jedná o poměrně přesně popsaný typ prostředí, který se v České republice i jinde v Evropě vyskytuje čím dál častěji.
Vrbovka malokvětá (Epilobium parviflorum) je nenápadná vytrvalá bylina z čeledi pupalkovitých. Nejčastěji roste na vlhkých loukách, u potoků, v příkopech, na okrajích lesů i na ruderálních stanovištích, tedy místech pozměněných člověkem.
Krajina se v Česku mění už desítky let. Po těžbě, průmyslu, výstavbě nebo jiných zásazích zůstávají místa, která byla kdysi živá, ale dnes jsou prázdná a narušená. A právě tam se otevírá klíčová otázka: necháme prostor přírodě, aby se obnovil sám, nebo zasáhneme technicky a pomůžeme jí znovu začít? Rozhodnutí mezi sukcesí a rekultivací není jen...
Když v krajině chybí voda, chybí tam také život. Vegetace postupně mizí a zvířata odcházejí. Rekultivace bývá často představována jako oprava krajiny po těžbě nebo jiném zásahu rukou člověka. Skrývá však v sobě ještě jeden další rozměr. Představuje chytrý nástroj, který krajině pomáhá adaptovat se na sucho, přívalové deště a přehřívání území.
Když se dnes člověk podívá na tyrkysovou hladinu Partwitzer See v německé Lužici, jen těžko by ho napadlo, že se dříve jednalo o zbytkovou jámu po těžbě hnědého uhlí. Partwitzer See patří mezi ukázkové příkladů toho, jak Německo mění povrchové doly v rekreační jezerní krajinu. Zároveň však i ukazuje, jak technicky náročný a dlouhodobý proces...
V říjnu 2025 uplyne padesát let od chvíle, kdy Mostecká pánev zažila technický výkon světového významu. Gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie byl přesunut o 841 metrů kvůli postupující těžbě uhlí — aniž by byl rozebrán. Dodnes jde o největší přesun stavby na světě.
Mostecká pánev patří k oblastem, které těžba uhlí poznamenala nejvíce. Od 17. století zde lidé dobývali uhlí převážně hlubinným způsobem, po roce 1948 však nastoupila těžba povrchová. Masivní zásahy do krajiny, zánik desítek vesnic a vznik obrovských jam i výsypek se podepsaly na tváři severních Čech. Dnes zde těžba pokračuje už jen v několika...
Těžba nerostných surovin dovede změnit tvář krajiny k nepoznání. Po ukončení těžby se místo často promění v plochu bez vegetace plnou odkrytých svahů, výsypek a jam. V minulosti bylo téměř automatickým krokem zahájení technické rekultivace. Lidé zahájili úpravy terénu, navezli na místo zeminu a vysadili stromy a travní směsi.
Rekultivace se obvykle spojuje s návratem přírody. Mluvíme o loukách, remízcích, oživlých mokřadech a druhové pestrosti. Ale existuje i jiný scénář. Takový, kde krajina nezůstane divoká, ale začne znovu sloužit člověku – chytře, funkčně a s ohledem na své limity. Průmyslová rekultivace je cestou, jak využít území zasažené těžbou novým způsobem –...
Pod pojmem "posttěžební krajina" si možná na první pohled představíte pusté místo, které po ukončení těžby ztratilo veškerou svou hodnotu. Obrovské výsypky, odkryté svahy, skalní stěny nebo jámy vyhloubené do krajiny připomínají spíš měsíční povrch než místo, kde by jednou mohl stát zelený les. Na první pohled působí taková místa zkrátka opuštěně a...