Holá půda jako domov

Pod pojmem "přírodní stanoviště" si většina lidí představí rozkvetlou louku, les, mokřad či tůň plnou života. Holá půda do této představy často nezapadá. Působí spíše prázdně, někdy až zanedbaně. V posttěžební krajině však může mít právě takový prázdný povrch velký význam. Pro některé druhy hmyzu představuje domov, loviště i místo, kde mohou vychovávat další generaci.

To platí například pro svižníky, pískorypky a další druhy vázané na otevřenou, osluněnou a řídce zarostlou krajinu. Nicméně taková stanoviště z běžné krajiny postupně mizí. Louky se intenzivně sekají, pole jsou příliš jednotvárná, okraje cest zarůstají a mnoho míst, která dříve zůstávala narušená a otevřená, se buď zastaví, zatravní, nebo zalesní. Posttěžební území proto mohou některým druhům nabídnout to, co jinde už hledají jen obtížně. Holou půdu, světlo, teplo a pestrou mozaiku drobných stanovišť…

Proč je holá půda důležitá?

Holá půda není jen místo bez vegetace. Pro řadu druhů představuje specifický biotop. Je zde sluncem prohřátý písek, různé hlinité svahy nebo řídká vegetace. A ty vytvářejí podmínky, které vyhovují hmyzu, který potřebuje teplo a otevřený prostor. Mnoho druhů zde loví, hnízdí nebo se vyvíjí.

Důležitá je především kombinace vícera prvků: dostatek slunce, sypký nebo písčitý povrch, nízká vegetace v okolí a blízkost květů či drobné kořisti… To je důvod, proč bývají cenné nejen velké otevřené plochy, ale i malé holé svahy, narušené okraje cest nebo místa, na kterých se vegetace drží jen řídce. Z pohledu člověka sice mohou působit nenápadně, ale pro hmyz jsou důležité.

Svižníci jako rychlí lovci

Jedním z nápadných obyvatel holých a písčitých ploch jsou svižníci. Tito brouci jsou rychlí predátoři, kteří se pohybují po zemi a loví drobný hmyz. Často je najdeme právě na slunných, nezarostlých místech, kde mají dobrý rozhled a kde se mohou rychle pohybovat. Holý nebo jen řídce zarostlý povrch je pro ně důležitý hned z několika důvodů – umožňuje jim lovit, vyhřívat se a také nabízí vhodné podmínky pro vývoj larev. Ty žijí v zemi a číhají na kořist. Pokud takové plochy zarostou hustou vegetací, svižníci ztratí prostředí, které potřebují.

Pískorypky a další samotářské včely

Holá půda je důležitá i pro samotářské včely. Takové včely nežijí ve velkých společenstvech jako například včela medonosná. Každá samice si obvykle buduje své vlastní hnízdo. Mnoho z nich hnízdí přímo na zemi. K tomu však potřebují vhodný povrch; sypkou, suchou a osluněnou půdu, často s řídkou vegetací. Příliš hustý porost nebo stinné a vlhké prostředí jim nevyhovují.

Samotářské včely zároveň potřebují potravu v okolí. Nestačí tedy jen holá půda – důležitá je mozaika. A její součástí by mělo být místo pro hnízdění a nedaleko od něj květnaté porosty s nektarem a pylem. Pokud tyto prvky leží blízko sebe, může být i malá plocha důležitým prostorem pro řadu druhů.

Kdo další má rád otevřenou krajinu?

Svižníci a pískorypky nejsou jediní obyvatelé holé půdy. Podobná místa využívají i další samotářské včely, kutíci, hrabalky, některé vosy, mravenci, ploštice, kobylky, sarančata nebo pavouci. Někteří z nich zde hnízdí, část loví a část využívá řídkou vegetaci a teplé mikroklima.

Ne každá zeleň znamená více života. V krajině přesto vnímáme její zarůstání jako pozitivní změnu. Z pohledu biodiverzity to však není vždy tak jednoznačné. Pokud některé holé plochy rychle zarostou, část druhů otevřené krajiny o své prostředí jednoduše přijde.

To neznamená, že by přirozený vývoj krajiny nebyl důležitý. Pro biodiverzitu je často nejhodnotnější pestrost. Proto je důležité myslet na mozaiku prostředí – tůně, mokřady, křoviny, květnaté porosty, mladé lesy, ale také holou půdu a písčité svahy…