Jak se v posttěžební krajině mění ptáci v čase?

Posttěžební krajina není nikdy stejná. Místo, které může po ukončení těžby působit prázdně, jako narušené území, se v průběhu let postupně mění. Začínají se objevovat nejprve první byliny, později keře, mladé stromky, tůně, rákosiny nebo lesní porosty. Společně s tím se mění také druhy živočichů, které v takové krajině nacházejí vhodné podmínky. Tuto situaci můžeme dobře pozorovat právě na ptactvu.

Ptáci na změny prostředí reagují velmi rychle. Některé druhy totiž potřebují otevřenou krajinu s řídkou vegetací a holou půdou, jiné druhy ale zase vyhledávají křoviny, okraje porostů nebo mokřady. Další se pro změnu objevují až ve chvíli, kde se na území začíná vytvářet větší les. Posttěžební krajina tak napříč časem nepřitahuje stále ty samé druhy. Druhy se mění podle toho, jak se vyvíjí samotné prostředí.

První fáze – otevřená krajina a pionýrské druhy

Krátce po ukončení těžby bývají některé části posttěžební krajiny velmi otevřené. Může se zde nacházet například obnažený substrát, řídká vegetace, kamenité plochy, mělké deprese nebo suché svahy.

Na člověka taková místa mohou působit nehotově či málo hodnotně, avšak pro spoustu ptačích druhů mohou být velmi důležitá. V raných fázích sukcese se zde mohou objevovat druhy otevřené krajiny, které potřebují přehledný terén, nízkou vegetaci a dostatek prostoru. Takovéto prostředí vyhovuje například skřivanům, linduškám nebo bělořitům. Některé druhy využijí takové obnažené plochy k hledání potravy, jiné zde mohou hnízdit.

Právě tato první fáze nám ukazuje, že holá půda nemusí být hned známkou chudé krajiny, naopak může představovat specifický biotop, který se v běžné zemědělské krajině často nenachází. Pokud by se celé toto území příliš rychle zarovnalo nebo například zalesnilo, část druhů vázaných na otevřené plochy by o své prostředí přišla.

Druhá fáze – byliny, hmyz a potrava pro ptáky

Jakmile se v krajině začnou prosazovat byliny, vzniká zde nové potravní zázemí. Kvetoucí rostliny lákají hmyz, semenné porosty poskytují potravu a celá krajina začíná být pro ptáky pestřejší. V létě se zde zvyšuje počet bezobratlých, které využívají masožravé druhy. V zimě mohou zase neposečené plochy se semeny posloužit jako zásobárna obživy pro zrnožravé ptáky.

V této fázi je důležité, aby území nebylo příliš uhlazené a "uklizené". Pokud by se například celé naráz posekalo nebo se odstranily suché stonky či semenné porosty, krajina by přišla o část zdrojů, které ptáci využívají… Naopak pokud se území pojme jako mozaika, kdy některé části zůstávají neposečené, může to pomoci tomu, aby prostředí plnilo svůj účel v různých obdobích roku.

Posttěžební krajina tak může nabídnout něco, co v intenzivně obhospodařované krajině nenajdeme: plevele, pionýrské rostliny, různorodý hmyz, semena i klidnější plochy.

Třetí fáze: nástup keřů a druhy okrajů

S postupujícím vývojem se v krajině objeví keře a mladé náletové dřeviny. Pro některé druhy otevřené krajiny to může znamenat ústup, protože se prostředí začíná uzavírat. Zároveň však vzniká naprosto nový typ stanoviště, a to rozhraní mezi otevřenou plochou, křovinami a mladým porostem.

Právě okraje a keřové mozaiky patří k velmi cenným částem krajiny, jelikož nabízejí úkryt, možnosti pro hnízdění i dobrý rozhled pro lovení potravy. Mohou vyhovovat například ťuhýkům, pěnicím, bramborníčkům nebo dalším druhům, které potřebují otevřený prostor, ale zároveň i keře. Keře navíc zajistí bobule, hmyz i úkryt před predátory nebo nepříznivým počasím.

Tato fáze je často velmi pestrá. Krajina už není holá, zároveň však také ještě není souvislé zalesněná. Díky tomu může hostit druhy otevřených ploch i druhy vázané na křoviny. A tato kombinace je z pohledu biodiverzity velmi hodnotná.

Mokřady, tůně a ptáci vázaní na vodu

Součástí posttěžební krajiny mohou být také tůně, mokřady, rákosiny nebo větší vodní plochy. Jakmile se na území objeví voda, mění se i ptačí společenstva. Přicházejí druhy, které využívají vodu k hledání potravy, odpočinku nebo k hnízdění. U tůní a mokřadů se zdržují ptáci lovící hmyz, v rákosinách mohou najít úkryt a na větších vodních plochách se mohou objevovat i vodní ptáci.

Voda zároveň přitahuje hmyz a další bezobratlé. Nepřímo tak podporuje i druhy, které nejsou na vodu vázané. Ptáci mohou k tůním přilétat, pít, lovit nebo využívat okolní vegetaci jako kryt. I malý vodní prvek tak může zvýšit pestrost celého území.

Pro ptáky je důležité, aby vodní plochy nebyly příliš jednotvárné. Pozvolné břehy, mělčiny, rákosiny, ostrůvky vegetace a klidnější zóny vytvářejí mnohem lepší podmínky než dokonale upravená vodní plocha bez úkrytů.

Pozdější fáze: mladý les a lesní druhy

Pokud může sukcese pokračovat dál, začínají se v krajině prosazovat stromy a vzniká mladý les. Ten přináší stín, stabilnější mikroklima, více organické hmoty v půdě i nové možnosti pro druhy, které potřebují dřeviny. Objevovat se mohou ptáci vázaní na mladé lesní porosty, později i druhy starších stromů, dutin nebo hustšího dřeva.

S nástupem lesa se však zároveň ztrácí i část otevřených stanovišť. To není nutně špatně, jde o přirozený vývoj. Pokud by však celé území zarostlo jednotným porostem, krajina by přišla o pestrost, která je pro mnoho druhů zásadní. Z pohledu ptáků je proto často nejcennější souběh různých fází vedle sebe.

Proč je důležitá mozaika?

Vývoj ptáků v posttěžební krajině dobře ukazuje, proč je mozaika prostředí důležitá. Každá fáze sukcese vyhovuje jiným druhům. Otevřené plochy využijí skřivani, lindušky nebo bělořiti. Křoviny a okraje zase druhy, které potřebují kryt i rozhled. Tůně a mokřady přitahují ptáky vázané na vodu a hmyz. Mladé lesy postupně nabízejí prostor druhům lesních porostů.

Pokud je krajina příliš jednotná, podporuje jen omezený okruh druhů. Pokud je pestrá, dokáže nabídnout různé zdroje potravy, úkrytů i hnízdních možností v různých obdobích roku. Právě proto může být posttěžební krajina biologicky cenná.

Co z toho vyplývá pro péči o krajinu po těžbě?

Péče o posttěžební krajinu by neměla směřovat jen k tomu, aby území co nejrychleji vypadalo "hotově". Z pohledu ptáků může být důležité zachovat i rané sukcesní fáze, otevřené plochy, holá místa, křoviny, tůně a neposečené porosty. Někde má smysl podpořit přirozený vývoj, jinde zase udržovat určitou míru otevřenosti nebo zabránit tomu, aby cenná stanoviště rychle zanikla.

Ptáci nám tím v podstatě pomáhají číst krajinu. Ukazují, jak se prostředí mění a jaké podmínky právě nabízí. Když se v posttěžebním území časem vystřídají různé druhy, není to známka nestability, ale přirozeného vývoje. Krajina po těžbě se postupně proměňuje. A ptáci jsou jedním z nejviditelnějších důkazů, že se do ní vrací život.