Jedna krajina, stovky životů. Jak velcí kopytníci obnovují neviditelnou síť přírody

Na první pohled se může zdát, že divocí koně, zubři nebo pratuři v krajině dělají jedinou věc – pasou se. Ve skutečnosti je každý jejich krok začátkem mnohem složitějšího příběhu. Vyšlapaná stezka se může stát cestou pro drobné živočichy, prachové koupaliště novým místem pro růst květin a trus zdrojem života pod zemí.

Právě na tomto principu funguje rewilding v rezervaci velkých kopytníků v bývalém vojenském prostoru Milovice. Když zde skončila vojenská činnost, začala krajina postupně zarůstat několika málo expanzivními druhy trav a křovin. Ukázalo se, že ani intenzivní péče člověka, ani úplná nečinnost nejsou vždy ideálním řešením. Krajina totiž potřebuje především přirozenou dynamiku. "Velcí kopytníci nebyli jen jednou z mnoha součástí naší přírody, ale byli tím klíčovým prvkem, který v krajině existoval a který velmi výrazně určoval, jakou ta krajina měla podobu," vysvětluje Dalibor Dostál, ředitel ochranářské společnosti Česká krajina.

Právě jejich nevyzpytatelnost je jedním z důvodů, proč jsou pro přírodu tak důležití. Nepracují podle lidského plánu. Někde spásají vegetaci intenzivněji, jinde ponechají vyšší porost, okusují křoviny, vyšlapávají stezky nebo vytvářejí prachová koupaliště. Výsledkem není jednotná krajina, ale pestrá mozaika stovek drobných míst, kde si každý druh může najít své vlastní podmínky. "Velcí kopytníci jsou nepřekonatelní v tom, že vytvářejí v přírodě přirozenou jemnozrnnou mozaiku. To je něco, po čem biologové volají jako po ideálním cílovém stavu – aby v krajině existovala spousta různých mikrostanovišť," říká Dostál.

Když zvířecí stopa pokračuje pod zemí

Jedním z nejlepších příkladů této neviditelné spolupráce je trus velkých kopytníků. Protože zvířata v rezervaci nepotřebují veterinární antiparazitika, není jejich trus toxický pro specializované druhy brouků. Ti jej rychle rozebírají a zanášejí do půdy.

Tím se živiny dostávají ke kořenům rostlin, organická hmota pomáhá zadržovat vodu a uhlík se ukládá do hlubších vrstev půdy. To, co většina lidí vnímá jako odpad, je ve skutečnosti začátkem důležitého přírodního procesu.

Cesty, po kterých putují zvířata i květiny

Velcí kopytníci v krajině vytvářejí hustou síť stezek. Ty nejsou důležité pouze pro ně samotné – využívají je také další druhy, například zajíci nebo křepelky a koroptve, kterým usnadňují pohyb krajinou.

Stezky zároveň fungují jako koridory pro rostliny. Květiny mohou růst podél jejich okrajů a jejich semena se následně zachytávají na kopytech nebo v blátě a putují na další místa. I zdánlivě obyčejná cesta vyšlapaná zvířetem tak může pomáhat obnovovat druhovou pestrost krajiny.

Koupel proti klíšťatům, která pomáhá květinám

Když se stádo válí v prachu a zbavuje se klíšťat, nevzniká jen místo, kde se zvířata očistí. Odhalená půda se stává ideálním záhonkem pro semena květin, která zde mají výrazně vyšší šanci vyklíčit. Právě z těchto malých kvetoucích ostrůvků se pak mohou rostliny šířit dál do okolní krajiny.

Rewilding přitom neznamená, že člověk z přírody zcela zmizí. Některé následky lidské činnosti je stále potřeba napravovat – například odstraňovat nepůvodní invazní druhy nebo příliš rozšířené křoviny, které velcí kopytníci sami nedokážou zcela potlačit. Cílem je ale vrátit přírodě co nejvíce procesů, které dokáže řídit sama.

Výsledky se přitom mohou objevit mnohem dříve, než vědci očekávali.

"Nejvíc mě překvapila rychlost té změny. Jak já, tak vědci, kteří se od začátku na projektu podílejí, jsme očekávali zásadní proměnu lokality třeba až po deseti letech. Nakonec už na rozhraní třetího a čtvrtého roku místo původních monokultur vznikly krásné velké kvetoucí plochy," popisuje Dalibor Dostál a dodává: "Druhá věc, která mě překvapila, je, jak jsou ty procesy neskutečně propojené, jak skutečně velcí kopytníci tvoří základ k tomu, aby se podařilo celou řadu přírodních procesů obnovit a nastartovat," uzavírá Dostál.

Milovice tak ukazují, že příroda není souborem jednotlivých druhů žijících vedle sebe, ale složitou sítí vztahů, kde každý prvek ovlivňuje ten další. Jedno kopyto může vytvořit cestu pro zajíce, jeden kus trusu může pomoci broukům a jedna prachová koupel může dát prostor nové květině. Právě v těchto nenápadných souvislostech se skrývá síla zdravé a pestré krajiny.