Mikroklima aneb Proč se výsypka chová jinak než pole?
Když pozorujeme krajinu, mnohdy vnímáme spíše to, co je vidět na první pohled; jak se na ní odráží konkrétní roční období, zda je zelená, suchá, zarostlá, otevřená nebo například plná vody. Ale pro život rostlin a živočichů je stejně důležité i to, co tak snadno nevidíme: teplota, vlhkost půdy, proudění vzduchu, kolik je zde stínu… Těmto drobným podmínkám říkáme mikroklima.
Mikroklima může rozhodovat o tom, zda se na určitém místě uchytí rostliny či přežije hmyz. Ovlivňuje také to, kam se schovají obojživelníci nebo kde najdou úkryt ptáci. A v posttěžební krajině je to zajímavé. Výsypka se totiž často nechová stejně jako běžné pole, louka nebo les. Její povrch, složení půdy i pestrost terénu vytvářejí podmínky, které mohou být na malém prostoru velmi rozdílné.
Výsypka vzniká navršením materiálu, který byl při těžbě přesunutý z původního místa. Nejedná se tak o běžnou ornou půdu. Povrch může být kamenitý, jílovitý, písčitý nebo i sypký. Mnohdy se zde střídají suché svahy, prohlubně, otevřené plochy nebo například tůně. Tato pestrost způsobuje, že se výsypka může na různých místech chovat zcela jinak. Jižní svah se za slunečného dne rychle prohřeje a vyschne. Naopak severně orientovaná prohlubeň může zůstat chladnější.
Na poli bývají podmínky často samy sobě podobnější, více jednotné. Velká plocha je obvykle podobně obdělávaná, podobně osluněná a často s menším množstvím úkrytů. Výsypka oproti tomu působí jako mozaika, která může být pro biodiverzitu velmi důležitá.
Proč se výsypka rychleji přehřívá?
Jedním z hlavních rozdílů je teplota. Otevřené části výsypek se mohou rychle prohřívat. Důvodem je to, že zde často chybí souvislý vegetační kryt. Holý povrch pohlcuje sluneční záření a přes den se může více rozpálit. Pokud je substrát suchý a sypký, voda se z něj rychle ztrácí a místo se dále přehřívá.
Na poli sice také může být v létě také velmi horko, avšak pokud je zde porost, rostliny část povrchu stíní a odpařují vodu. Tím se prostředí alespoň částečně ochlazuje. Na holých částech výsypek tento efekt chybí. Proto zde mohou vznikat suchá a teplá mikrostanoviště, která jsou náročná pro některé rostliny. Naopak tyto podmínky ale vyhovují jiným druhům, například teplomilnému hmyzu, samotářským včelám, vosám nebo svižníkům.
Vítr, svahy a stín
Mikroklima ovlivňuje také vítr. Horní část výsypek kvůli tomu může rychleji vysychat. Naopak terénní nerovnosti, křoviny nebo mladé stromky mohou vytvářet závětří. Pro drobné živočichy může být rozdíl mezi větrným a chráněným místem velmi velký. V závětří se snáze udrží teplo, vlhkost i hmyz, kterým se živí další druhy.
Důležitý je i stín. Na začátku vývoje výsypky ho může být málo. Jakmile se ale objeví byliny, keře a pionýrské dřeviny, krajina se začne proměňovat. Stín snižuje teplotní extrémy, zpomaluje vysychání půdy a vytváří úkryt pro druhy, které by na rozpáleném povrchu nepřežily. Zároveň ale platí, že přílišné zarůstání může vytlačit druhy, které potřebují otevřené a osluněné plochy.
Z pohledu biodiverzity proto dává smysl pracovat s výsypkou jako s mozaikou. Někde ponechat otevřené plochy, jinde podpořit keře a pionýrské dřeviny, zachovat tůně, mokřady i suché svahy. Každý z těchto prvků vytváří jiné mikroklima a tím i prostor pro jiné druhy.
Mikroklima možná není tak viditelné jako nově vysazené stromy nebo vodní plocha. Přesto však ovlivňuje, jak se bude posttěžební krajina vyvíjet. Rozhoduje totiž o tom, kde se uchytí první rostliny, kde vznikne půda, kde se udrží voda a jaké druhy si v území najdou své místo.