Proč jsme 50 let „opravovali“ krajinu bagry. Příběh technické rekultivace v Česku

Když se řekne krajina po těžbě uhlí, většina lidí si představí zničené území, které je potřeba co nejrychleji opravit. Právě tato představa formovala český přístup k rekultivacím po většinu druhé poloviny 20. století. Dnes se ale pohled odborníků postupně mění.

Víra v technický pokrok 

Technická rekultivace, která dlouhá desetiletí představovala hlavní způsob obnovy posttěžební krajiny, vznikala v době, kdy panovala silná víra v technický pokrok a schopnost člověka přírodu "napravit". Výsledkem byly tisíce hektarů nových lesů, polí a rekreačních oblastí.

Za jednu z klíčových osobností české rekultivační školy je považován Stanislav Štýs (1929–2021), který bývá označován jako průkopník systematického přístupu k obnově krajiny po těžbě. Jeho přístup vycházel z přesvědčení, že krajina musí být po zásahu průmyslu znovu stabilizována a vrácena do ekonomicky využitelného stavu. V době masivní těžby to byl logický přístup, cílem bylo rychle odstranit ekologické škody a zajistit nové využití území.

Technické rekultivace proto často znamenaly modelaci terénu těžkou technikou, překrytí výsypek zeminou, výsadbu hospodářských lesů, návrat zemědělské půdy. Tento model odpovídal tehdejší představě, že správná krajina je především upravená, stabilní a kontrolovaná.

Krajina jako projekt

Rozvoj rekultivací výrazně urychlila legislativa i státní plánování v 50. až 80. letech. Povinnost sanace území je dodnes zakotvena v horním zákoně, který ukládá těžařům povinnost území po těžbě obnovit. Rozsah těchto zásahů byl obrovský. Jen v severních Čechách bylo podle odborných odhadů rekultivováno přibližně 277 km² území, další desítky kilometrů čtverečních jsou stále ve fázi obnovy.

Rekultivace přitom představují i významnou ekonomickou investici. Například vznik jezera Milada u Ústí nad Labem, které dnes slouží rekreaci, trval více než 20 let a jeho realizace stála přibližně 5,4 miliardy korun. Zatímco dříve byla hlavním cílem rekultivací estetická a ekonomická obnova území, dnešní výzkum ukazuje, že příroda si v mnoha případech dokáže pomoci sama, a někdy dokonce efektivněji než člověk.

Ukazuje se například, že spontánní vývoj přírody, tzv. ekologická sukcese, může vést k vyšší biodiverzitě než technicky upravené plochy. Posttěžební území se tak paradoxně mohou stát útočištěm vzácných druhů rostlin a živočichů.

Proměna myšlení

Změna přístupu neznamená, že by technické rekultivace byly chybou. Naopak, představovaly logickou odpověď své doby na rozsáhlé zásahy do krajiny. Spíše jde o přirozený vývoj poznání. To, co bylo před 50 lety považováno za nejlepší řešení, dnes doplňují nové poznatky z ekologie, biologie i klimatického výzkumu. Dnešní debata se proto stále více posouvá od otázky, jak krajinu opravit, k otázce: kde má smysl zasahovat a kde je lepší nechat přírodu pracovat.

Posttěžební území dnes představují unikátní laboratoř, kde lze sledovat různé přístupy k obnově krajiny. Kombinace technických rekultivací a přirozené obnovy tak může být jedním z klíčů k tomu, jak budou vypadat bývalé uhelné regiony v následujících desetiletích. Možná právě zde vzniká odpověď na otázku, jak bude vypadat krajina po éře uhlí.