Proč jsou tůně v posttěžební krajině tak důležité

Na první pohled se jedná jen o malé vodní plochy, které jsou mělké, často nenápadné a někdy dokonce jen sezónní. V posttěžební krajině však mohou tůně znamenat mnohem více. Jsou místy, ve kterých se obnovuje život, krajina získává zpět schopnost pracovat s vodou a na malém prostoru se soustředí překvapivě vysoká biodiverzita. Právě proto tůně patří k nejcennějším prvkům, které se v územích po těžbě objevují, ať už vzniknou plánovaně v rámci rekultivace, nebo spontánně díky sukcesi.

Tůně jako centra biodiverzity

Tůně mohou také představovat startovací bod pro biodiverzitu. Posttěžební území bývají mozaikovitá – střídají se na nich suchá místa, holé plochy, křoviny i mladá zeleň. Když se do této mozaiky přidá voda, vznikne úplně nový svět. Mělké tůně se rychle ohřívají, mívají různou hloubku i rozdílný charakter břehů, čímž vytvářejí ideální podmínky pro organismy, které potřebují klidná a teplejší místa. Často se jedná o druhy, které v běžné zemědělské nebo urbanizované krajině narážejí na problém, protože drobné mokřady a tůně mizí, vodní režim je narušený a intenzivně využívaná krajina je pro ně chudá.

V posttěžební krajině proto tůně působí jako jakási biologická záchranná síť, a to nejen pro vodní organismy, ale také pro druhy, které vodu potřebují jen po část života.

Nejspíš nejtypičtějším příkladem jsou obojživelníci. Žáby, ropuchy i čolci potřebují vodu k rozmnožování, ale velké rybníky a přehrady pro ně často nejsou ideální. Ryby totiž mohou požírat vajíčka a larvy nebo jim konkurovat v potravě. Právě mělké tůně, které jsou například jen dočasné nebo se v nich nachází méně ryb, jsou pro obojživelníky ideální. V takové klidné vodě se pak vyvíjejí pulci, larvy čolků a zároveň zde nacházejí dostatek potravy i úkrytů v pobřežní vegetaci.

V posttěžební krajině navíc často vzniká síť více tůní různých typů, což je pro obojživelníky ideální, protože jejich populace tak není závislá jen na jednom jediném místě. Když jedna tůň vyschne nebo se zničí, může část jedinců využívat jinou. Taková síť pak ve výsledku zvyšuje odolnost celého území.

Tůně však nejsou jen o obojživelnících, jsou důležité také pro vodní bezobratlé, tedy vážky, potápníky, vodoměrky a mnoho dalších druhů. Mnozí z nich tráví ve vodě larvální stádium, někdy i několik let. Pokud tůně chybí, mizí i oni, a s nimi následně také ptáci či netopýři, kteří se hmyzem živí.

Navíc tůně a jejich okolí přitahují i opylovače, protože okraje tůní často zarůstají bylinami, které kvetou v období, kdy může být okolní krajina už sice zelená, ale bez květů a nektaru. Voda tedy nepřímo podporuje i druhy suché krajiny, protože zlepšuje mikroklima a napomáhá vzniku květnaté vegetace.

I pro ptáky jsou tůně velmi lákavé, a to nejen proto, že se u vody mohou napít. Voda přitahuje hmyz, poskytuje potravu a v pobřežní vegetaci nebo rákosí je možné se snadno skrýt. U tůní se mohou zastavit tažní ptáci, v době hnízdění zde nacházejí potravu i další druhy. A v zimě mohou tůně v krajině představovat důležitý bod pro přežití.

V posttěžební krajině se navíc tůně často nacházejí v otevřeném prostoru nebo na rozhraní křovin a mladého lesa. Takové okraje představují pro ptáky výhodu, jelikož jim poskytují dobrý rozhled, ale zároveň i možnost úkrytu a pestrou nabídku potravy.

Voda, která ochlazuje krajinu 

Tůně však plní i čistě krajinnou funkci. Zadržují srážkovou vodu, zpomalují odtok a pomáhají doplňovat lokální vlhkost. V posttěžebních územích je to důležité i proto, že zde může být substrát sypký nebo se může rychle přehřívat. Voda v tůních tak funguje jako přirozený stabilizační prvek. Když se dešťová voda neztratí okamžitě pryč, krajina má čas ji využít – a vegetace ji může postupně vracet do oběhu výparem.

V horkých dnech je rozdíl mezi krajinou bez vody a krajinou s vodou obrovský. Tůně totiž ochlazují okolí díky výparům z hladiny a vlhkým břehům. Výpary spotřebovávají okolní teplo, takže se vzduch v okolí tolik nepřehřívá. Když se kolem tůně vytvoří vegetace, tento efekt ještě zesílí – rostliny odpařují vodu a zároveň poskytují stín.

V posttěžební krajině, která může v létě dosahovat extrémních teplot, jsou tůně jedním z nejúčinnějších přírodních "klimatizačních" prvků. Takový mikroklimatický efekt je důležitý jak pro člověka, tak pro živočichy i rostliny. Vlhčí a chladnější mikroprostředí může umožnit přežití druhů, které by na suchých a rozpálených plochách neuspěly.

Proč jsou nejcennější ty přirozené

A jak taková ideální tůň v posttěžební krajině vypadá? Nejhodnotnější bývají ty, které nejsou uniformní. Důležitá je různá hloubka, pozvolné břehy, část otevřené hladiny i část zarůstající vegetací. Ideální jsou také různé typy tůní v rámci jedné lokality. Pro biodiverzitu je velmi cenné, když některé tůně občas vyschnou, paradoxně to totiž pomáhá omezit ryby a některé predátory a dává šanci obojživelníkům i bezobratlým.

Naopak problematické může být, když se do tůní dostanou ryby nebo se břehy příliš vyčistí. Velmi upravená tůňka může být sice esteticky hezká, ale biologicky chudá. Hodnota tůní spočívá právě v jejich přirozenosti a v tom, že vytvářejí přechod mezi vodou a souší.

Posttěžební krajina bývá často popisována jako krajina proměny. Tůně jsou přitom jedním z nejviditelnějších a zároveň nejúčinnějších symbolů této proměny. Vnášejí do území vodu, ochlazují mikroklima, podporují návrat biodiverzity a pomáhají utvářet život v krajině, která se teprve začíná znovu probouzet.

A možná je na nich cenné právě to, že jsou malé. Protože malá tůň mnohdy znamená velkou změnu – pro obojživelníky, ptáky i hmyz, ale také pro vodní režim krajiny a pro to, jak se v ní v létě dýchá.