Sukzessionspark Lieberose, ve kterém má hlavní slovo sukcese

Pokud hovoříme o obnově krajiny po výrazném zásahu člověkem, mnohdy si představujeme rekultivaci jako cílený proces. Jako terénní úpravy, výsadbu stromů, založení luk, vodních ploch nebo cest. Nalezneme však ale i místa, která zvolila trochu jiný přístup. Místo učesání krajiny dávají větší prostor přirozenému vývoji a sledují, jak se příroda postupně vrací sama, vlastní cestou. Jedním z takových příkladů je i Sukzessionspark Lieberose v německé oblasti Lieberoser Heide.

Lieberoser Heide leží v Braniborsku, jihovýchodně od Berlína. Řadí se mezi nejzajímavější přírodní území tohoto typu ve střední Evropě. Nejedná se přitom o klasickou posttěžební lokalitu, ale o bývalý vojenský výcvikový prostor. Přesto však přináší pro téma obnovy narušené krajiny velký význam. I zde totiž člověk krajinu po desetiletí ovlivňoval a narušoval. Po ukončení intenzivního využívání krajiny se část území začala vyvíjet přirozeněji. A právě to z tohoto území dělá cenný příklad práce se sukcesí.

Co znamená sukcese v praxi?

Sukcese je přirozený vývoj ekosystému v čase. Na začátku se může na území vyskytovat například jen holá půda, písek či narušený povrch. Postupně se na něm ale objevují první organismy, které se umí poradit s náročnějšími podmínkami. Nejprve přicházejí pionýrské druhy rostlin, později ale také různé byliny, trávy, keře a dřeviny. Krajina se mění, zahušťuje, stíní a vytváří nové podmínky pro další druhy.

Sukzessionspark Lieberose je zajímavý právě tím, že tento proces představuje jako něco, co lze v krajině skutečně pozorovat. Návštěvník tu může vnímat různé vývojové fáze přírody vedle sebe, tedy otevřené písčité plochy, stepní charakter stanovišť, vřesoviště, nástup pionýrských dřevin i mladší lesní porosty. Místo tak působí jako živý vhled do toho, jak se krajina mění, pokud jí lidé dopřejí čas a prostor.

Jedna z nejzajímavějších myšlenek, kterou Lieberose prezentuje je to, že krajina nemusí být hned uhlazená, aby byla hodnotná. Naopak některé na první pohled chaotické nebo otevřené plochy mohou být pro přírodu opravdu důležité. I řídká vegetace či písčité části mají svá pozitiva. Poskytují prostor druhům, které by v hustém lese nebo intenzivně využívané krajině nenašly vhodné podmínky.

Od písku až po les

Území Lieberoser Heide je cenné i proto, že ukazuje význam mozaiky. Vedle sebe se zde nacházejí suchá otevřená stanoviště, vřesoviště, místa s pionýrskými dřevinami, ale i lesní části. A každý z těchto typů prostředí přitahuje jiné druhy rostlin a živočichů. Některé mají rády hodně světla a holý povrch, jiné vyhledávají spíše křoviny, okraje porostů nebo zkrátka jen stín lesa.

Na první pohled by se mohlo zdát, že práce se sukcesí znamená, že neděláme nic. Ve skutečnosti je to ale složitější. Přirozený vývoj krajiny je i tak potřeba sledovat, vyhodnocovat a někdy i citlivě usměrňovat. Důležité je vědět, kdy a kde má smysl nechat přírodu pracovat samostatně, v jakých případech je vhodné zachovat otevřená stanoviště nebo například zasáhnout, aby se z krajiny nevytratila pestrost.

Sukzessionspark Lieberose tedy rozhodně neprezentuje jen opuštěnou krajinu ponechanou ladem. Jedná se o místo, které návštěvníkům ukazuje, jak mohou různé fáze přírody vypadat a proč má každá z nich svůj význam. Díky tomu může park působit i jako inspirace pro další území, na která po intentivním využívání čeká nová role.

Ačkoliv Lieberose není přímo klasický příklad území po těžbě, jeho poselství je posttěžební krajině velmi blízké. Ukazuje, že narušená krajina nemusí být hned chudá nebo bezcenná. V případě, že se s ní pracuje citlivě, může poskytnout prostor pro vznik cenných stanovišť, návrat druhů i pozorování přirozených procesů z první ruky.