Tam, kde jezdily tanky, dnes krajinu obnovují velcí kopytníci. Příběh rezervace, která inspirovala celé Česko

Ještě před několika desítkami let se po Milovicích proháněly tanky. Dnes se na stejných místech pasou divocí koně, zubři a pratuři a někdejší vojenský prostor patří mezi nejvýznamnější příklady obnovy přírody v Česku. Jak vznikla rezervace, která změnila pohled na ochranu krajiny a stala se inspirací pro desítky dalších projektů?

Nejprve přijely tanky. O několik desetiletí později divocí koně.

Právě tato neobvyklá posloupnost událostí dala vzniknout jednomu z nejznámějších ochranářských projektů v České republice.

Vojenský výcvikový prostor zde vznikl už na počátku 20. století za Rakouska-Uherska a postupně se rozrostl na jedno z největších vojenských území ve střední Evropě. Po roce 1968 jej obsadila sovětská armáda, která zde zůstala více než dvacet let. Poslední vojáci odešli až v roce 1991 a zanechali po sobě rozsáhlé území poznamenané vojenskou činností, které zároveň uniklo intenzivnímu zemědělskému využívání.

Právě to se ukázalo jako překvapivá výhoda. Zatímco okolní krajinu po desetiletí proměňovala orba, meliorace nebo používání chemických přípravků, vojenský prostor zůstal mozaikou luk, stepí, písčin i křovin. Pohyb těžké techniky pravidelně narušoval vegetaci a vytvářel prostředí, které vyhovovalo celé řadě vzácných rostlin, motýlů, ptáků i dalších živočichů.

Po odchodu armády se ale všechno změnilo. Bez pravidelného narušování začaly otevřené plochy rychle zarůstat několika málo druhy vysokých trav a křovin. To, co se na první pohled mohlo zdát jako návrat přírody, ve skutečnosti znamenalo postupnou ztrátu mimořádně cenné biologické rozmanitosti.

"Tenkrát se hodně řešilo, že bývalé vojenské prostory začaly rychle zarůstat expanzivními travami a křovinami. Nedařilo se najít způsob, jak na těchto rozsáhlých plochách zachovat pestrost, kterou vytvořilo působení armády, a zabránit tomu, aby pod tlakem několika málo dominantních druhů postupně zmizela," vzpomíná Dalibor Dostál, ředitel ochranářské společnosti Česká krajina.

Řešení nakonec nevzešlo z moderních technologií ani z nové zemědělské techniky. Inspiraci nabídla sama historie.

Návrat o tisíce let zpátky

Ve spolupráci s vědci z Biologického centra Akademie věd začali ochránci přírody přemýšlet nad tím, jak česká krajina vypadala dávno předtím, než ji začal zásadně ovlivňovat člověk. Dlouhá léta převládal názor, že střední Evropa byla téměř souvislým lesem. Novější výzkumy ale ukazují mnohem pestřejší obraz – významnou část krajiny udržovala otevřenou stáda velkých býložravců.

"Napadlo nás vrátit se hluboko do historie, protože i bývalé vojenské prostory si zachovaly pestrost díky tomu, že naše krajina původně nebyla jen zarostlá lesy. Tam, kde se vyskytovala stáda velkých kopytníků, prospívala otevřená krajina i druhy, které jsou na ni vázané," vysvětluje Dostál.

S tím souvisí ještě jedna zajímavá úvaha. Armáda totiž podle odborníků nevědomky částečně nahrazovala roli velkých býložravců. "Pohyby vojáků a vojenské techniky sice jen velmi vzdáleně připomínaly působení stád velkých kopytníků. Pravidelné narušování vegetace vytvářelo pestřejší prostředí. Po ukončení výcviku tato dynamika zmizela a krajinu začalo ovládat jen několik expanzivních druhů trav a křovin," říká Dostál.

Myšlenka vrátit do krajiny velké kopytníky byla na začátku odvážným experimentem. Přestože podobné projekty už úspěšně fungovaly v západní Evropě, v České republice šlo o úplnou novinku. Odborníci nevěděli, jak rychle budou zvířata krajinu měnit ani jestli se očekávané výsledky skutečně dostaví.

Experiment, který vrátil krajině přirozenou dynamiku

V roce 2015 proto do bývalého vojenského prostoru přijeli první exmoorští divocí koně. Postupně je doplnili zubři a zpětně šlechtění pratuři. Cílem bylo obnovit přirozené procesy, které po tisíce let utvářely evropskou krajinu. Každý z těchto druhů se totiž pase trochu jiným způsobem a společně vytvářejí pestrou mozaiku prostředí. Právě tím začal jeden z nejzajímavějších přírodních experimentů v České republice.

Milovice zároveň ukázaly ještě jednu důležitou věc. Příroda nepotřebuje ani úplnou nečinnost, ani intenzivní zásahy člověka. Potřebuje především přirozenou dynamiku.

"Současný stav, kdy je krajina buď extrémně intenzivně využívána pro hospodářské účely, nebo naopak zůstává úplně bez péče a zarůstá několika nejexpanzivnějšími druhy, jsou vlastně dva nepřirozené extrémy. Krajina skutečně potřebuje dynamiku a právě velcí kopytníci byli organismy, které jí ji po stovky tisíc a miliony let dávaly," vysvětluje Dalibor Dostál.

Výsledky, které překvapily i odborníky

Jedna věc ale překvapila i samotné odborníky – rychlost, s jakou se krajina začala měnit. Na začátku projektu většina z nich předpokládala, že viditelné změny budou otázkou deseti nebo patnácti let. Ukázalo se ale, že příroda dokáže reagovat mnohem rychleji.

Podle odborníků přínos velkých kopytníků nespočívá jen ve spásání vegetace. Koně, zubři i pratuři vytvářejí pestrou mozaiku různě vysoké vegetace, narušují povrch půdy, šíří semena rostlin a vytvářejí drobná stanoviště, která využívají stovky dalších druhů organismů. Právě tato rozmanitost přispívá k návratu vzácných rostlin, hmyzu i ptáků.

"Velcí kopytníci jsou nepřekonatelní v tom, že vytvářejí v přírodě přirozenou jemnozrnnou mozaiku. Přesně to je ideální cílový stav, po kterém biologové volají. Někde spasou travní porost více, někde méně, někde vytvoří prachové koupaliště, jinde vyšlapou stezku nebo více okusují křoviny. Právě tato přirozená pestrost dnes v přírodě velmi chybí," říká Dostál.

Výsledky se dostavily překvapivě rychle. "Jak já, tak vědci očekávali zásadní proměnu lokality třeba po deseti letech. Velcí kopytníci ale ukázali, že změna může nastat velmi rychle a už na rozhraní třetího a čtvrtého roku tady místo původních monokultur třtiny křovištní vznikly krásné velké kvetoucí plochy," podotýká Dostál.

Přesto se minulost z krajiny úplně nevytratila.

"Minulost se v bývalém vojenském prostoru určitě projevuje neustále. Dodnes tady nacházíme různé zbytky po působení armády, odstraňujeme rozstřelené terče, ostnaté dráty nebo zbytky budov. Pravidelně sem voláme pyrotechnika, který odstraňuje pozůstatky munice, takže přítomnost armády je tady pořád patrná," popisuje Dostál.

Přesto dnes návštěvníci vnímají především jinou proměnu krajiny. "Po jedenácti letech působení velkých kopytníků se podařilo významně překrýt negativní pozůstatky po armádě a naopak rozvíjet to, co tady její přítomnost zachovala – původní pestrost krajiny," dodává Dostál.

Rezervace, která inspirovala celé Česko

To, co začalo jako odvážný experiment v bývalém vojenském prostoru, dnes inspirovalo vznik řady dalších projektů. Velcí kopytníci se postupně začali využívat při péči o bývalé vojenské prostory, chráněná území, výsypky po těžbě i cenné stepní lokality. Podobné rezervace vznikly například na Plachtě u Hradce Králové, v Národním parku Podyjí, na Kozmických ptačích loukách, v Dobřanech u Plzně nebo na Šumavě. Jejich společným cílem je obnovovat přirozené procesy v krajině a vracet do ní dynamiku, kterou po tisíce let vytvářela stáda velkých býložravců.

"Milovická rezervace byla první a je stále největší v rámci České republiky. Naštěstí inspirovala celou řadu dalších zájemců, takže v současné době existují podobné projekty od Aše až po Znojmo. Dělá nám radost, že podobné rezervace zakládají nejen soukromí vlastníci půdy, ale i města, obce, kraje nebo neziskové organizace. Skutečně ta šíře využití velkých kopytníků pro ochranu přírody je nesmírně pestrá," uzavírá Dostál.

Dnes Milovickou rezervaci každoročně navštíví tisíce lidí a z původně odvážného experimentu se stal jeden z nejvýznamnějších rewildingových projektů v České republice. Zároveň slouží jako živá laboratoř, kde vědci dlouhodobě sledují, jak návrat velkých býložravců proměňuje krajinu a jak na tyto změny reagují rostliny, hmyz, ptáci i další organismy.